Přes naši domovinu se přehnalo mnoho válečných tažení, která znamenala pro tehdejší vesničany vždycky nesmírné utrpení. Vojenské oddíly byly zvyklé doplňovat své zásoby kdekoliv se zrovna nalézaly. Nebylo rozdílu mezi vojsky domácími nebo cizími.
Už v roce 1278 po smrti Přemysla Otakara II. to byla vojska Rudolfa Habsburského, která decimovala celé Čechy. Pak se k nám dostávají Braniboři, v zemi řádí hladomor, nemoci i cizí vojska. Kronikáři líčí tuto dobu jako jednu z nejkrutějších. V roce 1346 posílá do Čech Jan Lucemburský svého syna Karla IV. Je to doba, kdy v zemi má velkou moc církev. V Čechách vzniká mnoho církevních objektů a k nim se řadí i častrovský kostel. Karel IV. zavádí v zemi právní řád, posiluje právní vědomí všech lidí, uzavřené smlouvy se musí plnit. Vrchnost už nemá absolutní moc nad svými poddanými. Karel IV. zastavuje válečné běsnění a nahrazuje boje diplomacií.
Avšak hned po smrti Karla IV., po roce 1378, dochází opět ke zhoršování poměrů v celých Čechách. Za vlády Václava IV. v letech 1378 až 1419 vzniká husitské hnutí. Naše území se dostává do velmi aktivní zóny husitů. Manželka Jana Sezimy, pána na Kamenici, Anna z Mochova, byla velkou zastánkyní M. Jana Husa. Její zásluhou přijal Hus pohostinství na Kozím Hrádku, na jejich hradě v Ústí, ale i v samotné Kamenici. Syn Anny z Mochova Prokop Sezima byl jedním z nejhorlivějších kališníků.
Když však Žižka 21. února 1420 zničil jejich hrad v Ústí, zanevřeli Sezimové na tábority. Po Žižkově smrti Prokop Holý v čele táboritů a sirotků obléhal 31. října 1425 v okolí rybníka Kalicha u Kamenice katolická vojska Menharta z Jindřichova Hradce. Husité zvítězili, zmocnili se kamenického hradu, vydrancovali ho a vypálili božejovskou tvrz. Potom se vydává oddíl sirotků v čele s Kromezínem na katolické Počátky. Cestou vypaluje kostel ve Stranné, mezi Strannou a Metánovem ničí vesnice Smerčnou, Straněnské i Častrovské Dvorce. Počátky však nedobyl, a proto plenil a pálil v okolí. Tehdejší stavení byla dřevěná, a tak po přechodu jeho vojsk mizely z kraje celé vesnice.
Častrovsko leželo mezi dvěma známými shromaždišti husitů – Brádlem u Kamenice a kaplí sv. Markéty u Horní Cerekve. Bylo také na cestě mezi husitskou Kamenicí a Jihlavou, střediskem odpůrců husitů. Dá se předpokládat, že vzájemné menší potyčky se dotýkaly našich vesnic velmi často. V roce 1434 znamená bitva u Lipan konec husitského hnutí, ale různé menší bitvy probíhají až do roku 1437, kdy byli sirotci definitivně poraženi v bitvě u Křeče na Černovicku.
Po husitských válkách nastává období relativního klidu. Přesto je možno v kronikách zachytit i takové případy, jako v roce 152O, kdy bylo ukončeno řádění loupeživé bandy, kterou vedl sám rytíř Zdeněk Malovec z Chýnova, krajský hejtman kraje bechyňského. Jeho syn byl později pánem Kamenice. Tento rytíř loupil v celém jihočeském kraji. Pražskou defenestrací v květnu 1618 vlastně začala pro náš kraj třicetiletá válka. Už v srpnu přitáhla do naší blízkosti na Novobystřicko císařská armáda s velitelem Dampierem. Dne 3. září 1618 vyrazil Dampier s vojskem směrem na Strmilov a ze 4. na 5. září přenocovalo celé jádro této armády v Počátkách.
V dalším dnu putovali do Pelhřimova, zřejmě přes Častrovsko. V archivech se dochovaly zprávy pouze o drancování v Kamenici. O několik týdnů později se tažení mnohem silnější Buguoyovy císařské armády opakovalo. 11. listopadu nocovali v Počátkách a jejich okolí vojáci císařské armády, která měla asi 14 000 vojáků. I tato armáda směřovala k Pelhřimovu, kde se obě vojska spojila k bitvě proti stavovským vojskům u Čáslavi. Když se však v císařském vojsku začal projevovat nedostatek potravin, dal se Buguoy na ústup a 23. září se vrátil znovu do Pelhřimova. Stavovští se usadili nedaleko Hořepníku. Ačkoliv byl Buguoyovým cílem Jindřichův Hradec, byl donucen silnou hradeckou posádkou zdržet se déle v Pelhřimově. Tuto pozici si zajišťoval obsazením opevněných míst hlavně v Počátkách a Kamenici. Obyvatelům těchto měst i celého okolí nastaly týdny nejhorších útrap. Kamenický zámek byl vydrancován, zásoby potravin vyčerpány, dobytek vybit. Po šestinedělním strádání se krajina konečně zbavila nepřítele. Obnova holého živobytí byla ale nepředstavitelně svízelná.
Kronikáři uvádějí, že lidé si tou dobou pekli chleba z borové kůry a jedli mladé zelené lesní výhonky jehličí. Na jaře roku 1620 přitáhlo přes Kamenici na Počátecko stavovské vojsko pod vedením Mansfeldovým. I ten si na několik dní zvolil za své hlavní sídlo Počátky. Pustošení a řádění jeho vojska si nikterak nezadalo s řáděním císařských vojsk před dvěma léty. Porážka na Bílé hoře přinesla našim předkům strach a nejistotu. Většina obcí změnila po konfiskacích pána a přešla z rukou domácí šlechty do rukou cizích přistěhovalců. Dlouhotrvající drancování a ustavičné válečné kontribuce způsobily, že mnozí hospodáři opouštěli své grunty, dávali se do podružství, nebo na žebrotu, jiní na gruntech vymřeli. Ke konci této strašné války, dne 10. března 1645 po bitvě u Jankova (mezi Benešovem a Táborem ) se přivalila do našich končin vojska císařská a švédská. Císařský generál Gallas se usadil s deseti kornetami rejtarů a s částí pěchoty v Kamenici a okolí. Švédové se usadili v Jihlavě. Odtud v tlupách najížděli až k nám. Tehdy Švédové vyplenili Počátky, oblehli a dobyli Žirovnici a usadili se v okolních vesnicích. Co toto “dobrodiní” různých armád české zemi přineslo je patrné z počtu obyvatel.
Před rokem 1618 byly v Čechách dva miliony obyvatel, po roce 1648 jich zůstal sotva jeden milion. Avšak ani koncem války po roce 1648 nebyly válečné útrapy skončeny. Císař Leopold I. vládl v letech 1657 – 1705, byl nucen stále udržovat vojenskou pohotovost pro válku s Francií, pro potlačování vzpoury v Uhrách a k válce s Turky. Zejména při obléhání Vídně Turky v roce 1683. Zdejší poddaní to zakusili už tohoto léta, když se zde ubíralo vojsko na pomoc obležené Vídni. Toto císařské vojsko bralo lidem dobytek, drůbež, obilí a vše jiné. Po bitvě císařských s Turky u Vídně dne 12. září 1683 se pak totéž vojsko vracelo stejnou cestou zpět. Prošlo a vybralo opět všechny naše vesnice. I když některé bitvy a vojenská tažení přímo nezasáhly zdejší obyvatelé, válečné kontribuce a půjčky byly nesnesitelné. K tomu přistupovaly stále rekvizice koní, dobytka i potravin. Roku 1800 prošli přes naše vesnice Rusové na pochodu do severní Itálie.
Po bitvě tří císařů u Slavkova dne 2. prosince 1805 bylo v prosinci a v lednu roku 1806 při zpáteční cestě ubytováno v Metánově a Častrově francouzské vojsko. Ubytováním a stravováním Francouzů se ocitly mnohé rodiny v bídě. Chování francouzských vojáků bylo velmi divoké a neslušné, chtěli všechno a hned. Vynucovali pěstí a holí, hrozili vypálením, prohledali a sebrali vše, co si obyvatelé uschovali. Pro názornost jídelníček vojáků: ráno žádali polévku, maso, chléb a kořalku. V poledne polévku, vařené nebo pečené maso a pivo. Večer zase dvojí maso, pivo a kořalku. Důstojníci byli většinou mírní, ale zase žádali přípřeží, a tak přišli mnozí sedláci o koně i vozy.
Ve válce prusko – rakouské táhli naším územím Prusové, vracející se z Moravy a Rakous. Začátkem srpna roku 1866 byli ubytováni pěšáci a vozatajstvo v Metánově a zřejmě i v okolních vesnicích. Podle pamětníka tehdejšího metánovského občana pana Vincence Mazance se prý Prusové chovali slušně a nekradli.
I. světová válka r. 1914 – 1918
Po sarajevském atentátu na rakousko – uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda, který se stal 28. června 1914, byla již 28. července vyhlášena I. světová válka. V této válce bojovalo na různých bojištích celkem 64 742 620 vojínů. Na každého sedmého vojáka připadl po válce jeden mrtvý. Jenom Rakousko – Uhersko mělo l 200 000 padlých.
Jak se jevil průběh světové války v našich obcích? Dne 27. července 1914 v 8.00 hodin ráno přijel kočárem posel z hejtmanství Kamenice n/L. a doručil starostům jednotlivých obcí mobilizační vyhlášku, jíž povolával císař do zbraně všechny muže do 36 let. Později však následovalo ještě dalších jedenáct mobilizačních výzev. Do války narukovali všichni bojeschopní muži, jen z Častrova jich bylo 175, někteří 18 letí, jiní kolem padesátky. Délka vojenské služby byla různá, někteří se vrátili po dvou letech, ale mnozí se dostali až do Ruska, kde zažili Ruskou revoluci.
V Rusku vytvořili České legie a putovali Ruskem až do Vladivostoku. Jejich cesta domů pak vedla po moři až do Francie a odtud pěšky domů. I když I. světová válka skončila roku 1918, někteří se navrátili až dva roky po válce a někteří se nevrátili vůbec. Z Častrova položilo své životy 29 vojáků. Válečné útrapy zasáhly i nevojáky. Brzy po začátku války nastoupila drahota, která se zvláště ke konci války stávala neúnosnou. K podpoře rakouské armády byly opět zavedeny rekvizice. Na základě soupisů rekvírovala c. k. okresní komise vše přebytečné. Tyto rekvizice se staly postrachem venkovského lidu. Začaly v létě 1916 a trvaly až do konce války.
Od listopadu 1917 byla velká nouze o potraviny a hlad. Byly zavedeny potravinové lístky, ale stejně se na ně nedalo nic sehnat. Každé obci byly předepisovány dodávkové kontingenty státu. Výboři je spolu se žňovou komisí rozepisovali na jednotlivé hospodáře. Nedostatkem hnojiv a osiv klesala úroda, a poptávka silně rostla. Stát začal přidělovat prakticky všechno, byly zavedeny chlebenky, cukřenky, kávěnky, máslenky, petrolejky, mýdlenky, tabačenky. Od srpna 1918 také solenky. Dále byly nařízeny dva bezmasé dny v týdnu. Pivo se smělo prodávat jen večer, nejvýš jeden litr na osobu, a bylo značně drahé. Kuřáci kouřili dubové nebo třešňové listí. Největší tři rekvizice byly provedeny v roce 1916 – rekvizice obilí, dobytka, kovového nářadí, sběr hromosvodů. Druhá v roce 1917 sbírala opět obilí, dobytek, seno, slámu, ale i stroje a zvony. Třetí rekvizice v roce 1918 sebrala obilí, dobytek, brambory i kosti.
Oběti I. světové války z Častrova:
Josef Čekal, Karel Dědič, Václav Drbal, Karel Drbal, Václav Jebavý, Antonín Jirků, František Jirsa, Karel Jíra, Josef Joudl, Tomáš Holý, Bohumil Hřebeský, Jan Kněžínek, František Lapáček, Jan Pětnic, Petr Pětnic, Jan Pokoj, Václav Pokoj, Jan Pokoj, Tomáš Rukavička, Antonín Rukavička, Josef Rataj, Josef Strnad, Jan Šesták, František Vaníček, Vojtěch Vyvadil, František Vaníček, Teodor Vránek major Eduard Linhart, major Rudolf Neubauer
Jejich jména jsou na věčnou paměť zvěčněna na památníku v Dolním konci obce.