Obec Častrov
oficiální web obce
Ctibořská náves
Ctibořská náves z.s.
Spolek Ctibořská náves vznikl v roce 2011 (tehdy ještě jako občanské sdružení) a sdružuje více jak desítku členů s cílem organizovat ve Ctiboři nejrůznější akce, které přinášejí zábavu, oživují původní tradice, zlepšují společenský život a sbližují obyvatele. Akce sdružení jsou určené pro děti i dospělé, pro členy sdružení i pro širší veřejnost. Sdružení se snaží vytvářet nové možnosti vyžití, pozitivně působit v sociální, kulturní i enviromentální oblasti, zlepšovat kvalitu života ve Ctiboři a posilovat vědomí komunity. Spolek za více jak desítku let svého působení uskutečnil řadu akcí a projektů, samostatně či ve spolupráci se ctibořským Sdružením dobrovolných hasičů, dalšími občany či obcí. Podílí na organizaci setkání rodáků Ctiboře a absolventů jakubínské školy, pouťových zábav, oslav různých výročí, tradičních svátků či ekumenických setkání. V minulosti pořádal vánoční a velikonoční výstavy a tvoření pro děti, každoročně svolává masopustní průvod, organizuje osvětové přednášky především na témata z historie. Dlouhodobě udržuje jím obnovenou úvozovou cestu, z grantových prostředků Kraje Vysočina a Sdružení Krajina vysadil na několika cestách v okolí Ctiboře a Jakubína stromořadí, o které pečuje, a rovněž z grantů Nadace VIA a Nadace ČEZ zrekonstruoval dva historické ctibořské haltýře, jeden zděný, druhý kamenný. Každoročně se také účastní akce Čistá Vysočina a uklízí silnice vedoucí ze Ctiboře.
Vesnická škola hrála odjakživa důležitou roli v místním kulturním dění, byla nejen nositelkou vzdělanosti a kultury, ale také poskytovala příležitosti pro společné setkávání lidí, kteří ve vsi žili. A protože jsme si chtěli připomenout někdejší „slávu“ naší obecné jednotřídní školy, a uctít památku všeho, co v minulosti představovala, uspořádali jsme letos v listopadu setkání bývalých žáků u příležitosti 140. výročí jejího postavení.
Nejprve byla v kapli Nejsvětější Trojice sloužena mše páterem Augustinem Jánem Grambalem, která uctila památku všech, kteří školu navštěvovali. Samotné setkání proběhlo v bývalé třídě obecné školy ve Ctiboři, a zúčastnila se ho přibližně padesátka lidí ze Ctiboře, Jakubína i vzdálenějšího okolí. Na setkání vystoupil dětský folklórní soubor Podskaláček, děti v krojích krásně zatančily a zazpívaly, formou prezentace byla představena historie naší školy, četlo se z kroniky, promítaly se fotografie ze života školy i vesnice a dozvěděli jsme se o proměnách hodnocení na školních vysvědčeních.. Jelikož školní kronika ctibořské školy končí rokem 1940, povyprávěl nám pamětník Josef Holý, který školu navštěvoval, o tom, jak to bylo se školou na konci druhé světové války a těsně po ní. Bývalí žáci také obdrželi upomínkový obrázek s nejstarší dochovanou fotografií ctibořské školy. Poté se mohli účastníci setkání nejen občerstvit a popovídat si mezi sebou, pročíst si školní kroniky, ale také poslechnout si spoustu písniček v podání pana Kyby (zpěv) a pana Bureše (harmonika). Tyto dva muzikanty zdatně a především umě podpořila k všeobecnému veselí a spokojenosti jedna z posledních žijících žaček ctibořské školy Božena Nesládková bubnováním na futrál od tahací harmoniky.
Pro nás představuje ctibořská škola symbol úsilí našich předků o vzdělanost a kulturní zázemí. I když škola již dávno zeje po většinu roku prázdnotou, snažíme se ji využívat pro nejrůznější komunitní akce, a alespoň symbolicky tak navazovat na její původní funkci.
Co se společenské role školy a jejích učitelů týká, můžeme z minulosti zmínit například dětská divadelní představení, různé oslavy či pozdější besídky. Ráda bych zdůraznila tzv. stromkovou slavnost, při které ctibořské děti od roku 1906 každým rokem vysazovaly ve vesnici několik stromů - jasany, lípy, javory či ovocné stromy; některé z nich jsou ozdobou naší vsi dodnes. Tehdejší vzdělávání tedy mělo i další, dnes bychom řekli enviromentální, rozměr.
A jak k tomu vlastně došlo, že ctibořská škola stojí? V devatenáctém století chodili ctibořské děti do školy v Častrově, ale protože bylo pro malé děti obtížné docházet za nepřízně počasí do sousední vesnice, byli najati soukromí učitelé, kteří až do roku 1836 vyučovali po ctibořských domech, poté však byly opět z důvodu nedostatku učitelů ctibořské děti nuceny docházet až do Častrova. V roce 1875 se konečně završilo úsilí ctibořských občanů a byla postavena školní budova ve Ctiboři, stalo se tak společným úsilím obcí Ctiboř a Jakubín. Školu již od počátku navštěvovalo velké množství žáků, první statistický záznam v kronice z roku 1891 mluví o 81 žácích, v roce 1909 to bylo dokonce 100 dítek. Z toho důvodu vzniklo v roce 1901 vedlejší působiště ctibořské školy v Jakubíně (tzv. expositura), kde byla v roce 1902 také postavena nová školní budova. Až v roce 1914 se stala jakubínská škola samostatnou. Ve Ctibořské škole se vyučovalo do roku 1946, v jakubínské do roku 1973.
Myslím, že setkání bývalých žáků a žákyň obou škol bylo vydařené, jeho účastníci odcházeli spokojení a s úsměvem na tváři, a to je pro nás tou největší odměnou za veškeré úsilí, které jsme této události věnovali. Závěrem bych chtěla podotknout, že na její přípravě se podíleli nejen členové Ctibořské návsi, ale i mnozí další, a my si spolupráce s nimi velmi vážíme. Setkání proběhlo za finanční podpory obce Častrov.
Jana Stachová
Haltýř, mlíčnice, mlíčník, mlíčňák - to vše jsou názvy pro malé nenápadné lidové stavby, které však měly v dobách před vynálezem chladničky pro lidi velký význam, a byly nepostradatelnou součástí jejich každodenního života. Některé sloužily k chlazení a uchovávání nadojeného mléka, másla či masa, jiné k sádkování ryb. Ve Ctiboři se dochovaly nejméně dva pozoruhodné exempláře. První z nich je poměrně starou kamennou stavbou umístěnou nad pramenem v mezi u silnice. Druhou je mladší, přibližně 60 let stará, malá zděná chaloupka se sedlovou střechou z pálených tašek stojící na návsi, uvnitř které se nachází pramenem napájená nádrž. Tato mlíčnice byla vybudována na místě původní kamenné studny. Nicméně obě stavby jsou z historického, kulturně-společenského i estetického hlediska svým způsobem unikátní. Podle odborníků byla většina starých mlíčnic zbořena, nedochovaly se ani ty mladší, které byly budovány zemědělskými družstvy v padesátých letech.
Archivář PhDr. Aleš František Plávek, který se o obě mlíčnice aktivně zajímá, je přesvědčen o jejich ojedinělosti: „Tento drobný stavební prvek by měl dojít uznání už tím, že zapadá do historického technického zázemí občanské vybavenosti centra vesnice (kaple, hasičská zbrojnice, škola, návesní rybník), čímž spoludotváří celkový vzhled návsi a v minulosti i zvyšoval její využitelnost.“ Unikátnost mlíčnic potvrzují i památkáři, a v neposlední řadě odborník na historické lidové stavby etnograf PhDr. RadimUrbánek, který se domnívá, že oba ctibořské haltýře mají svoje značné kulturně-historické hodnoty, a to i z toho důvodu, jak mizivé množství se jich dochovalo.
Jak tedy odpovědět na variaci nerudovské otázky, která stojí v názvu příspěvku? V současné době, kdy obce těžko hledají finanční zdroje k zajištění základních potřeb svých občanů, je možné nahlížet údržbu staveb, které již neplní funkci, pro níž byly vytvořeny, jako zbytečnou. Jsem však přesvědčená, že pokud bychom byli schopni společnými silami jednotlivců i institucí nalézt způsob, jak tyto pozoruhodné stavby lidové architektury uchovat pro příští generace, oceníme to nejen my, kteří zde žijeme, ale i turisté, kteří do našich krajů zavítají.
Jana Stachová